Vyprávění – co to je a jaké má typy?

Co je vyprávění?

Jeho úkolem je tedy předat čtenářům děj daného díla a představit jim fiktivní svět. Vypravěč je naproti tomu fiktivní osoba vytvořená autorem, která popisuje průběh děje.

Způsob vyprávění ovlivňuje porozumění dílu i jeho pozdější interpretaci. Konstrukce vypravěče by proto měla odpovídat stylu prozaického díla.

Nejčastější typy vyprávění v próze

V tradiční typologii vyprávění se nejčastěji rozlišují 3 typy, které se od sebe liší použitou gramatickou osobou:

• vyprávění v první osobě,
• vyprávění ve druhé osobě,
• vyprávění ve třetí osobě.

V závislosti na zvoleném typu vyprávění může mít vypravěč větší nebo menší znalost událostí a někdy je také jednou z postav románu.

Vyprávění v první osobě

Čtenář tak získává přístup k emocím, pocitům a myšlenkám hrdiny a může se ocitnout přímo v centru událostí, což u jiných typů vyprávění často chybí. Realita je však vždy představena subjektivně a bez možnosti nahlédnout do myšlenek ostatních postav.

Vyprávění v první osobě se nejčastěji objevuje v dílech plnících funkci deníku nebo pamětí, ale také v románech společenských, detektivních, fantasy a dalších.

V této formě vyprávění může autor použít přítomný čas („Vycházím z domu a začínám se rozhlížet kolem sebe“) nebo minulý čas („Byl jsem tak unavený, že jsem po několika minutách usnul“). S vyprávěním v první osobě v minulém čase se setkáme například v románu Ženy Charlese Bukowského, zatímco přítomný čas použila Suzanne Collinsová v románu Hunger Games: Aréna smrti.

Vyprávění ve druhé osobě

Čtenář se tak zapojuje do děje, přestože neví, kam příběh směřuje, a zároveň nemůže odhalit emoce ostatních postav.

Jde o nejméně používaný typ vyprávění, který se obvykle uplatňuje v krátkých literárních formách, například v povídkách. Použil jej mimo jiné Viktor Pelevin v díle Ontologie dětství.

Vyprávění ve třetí osobě

Díky tomu lze získat širší kontext – myšlenky postav jsou často předávány formou polopřímé řeči a znalosti vypravěče se nemusí omezovat na hlavního hrdinu.

Vyprávění ve třetí osobě usnadňuje dynamizaci děje a umožňuje náhlé změny místa nebo času děje, aby bylo možné představit prožitky dalších postav. V takových románech může čtenář poznat osudy všech postav a zároveň si od událostí zachovat odstup, protože dostává pouze vnější zprávu o jejich průběhu.

Autoři při vyprávění ve třetí osobě používají minulý čas, jako například Agatha Christie v detektivním románu Vražda v Orient expresu, nebo přítomný čas, který najdeme v románu Wolf Hall Hilary Mantelové.

Jak rozpoznat typy vypravěčů?

Kromě výše uvedených druhů vyprávění podle gramatické osoby existují také další typologie, v nichž je vypravěč klasifikován podle svých znalostí a funkce, kterou v románu plní. V čem se tyto typy liší?

Vypravěč a jeho znalosti

Podle úrovně znalostí vypravěčského subjektu se v prozaických dílech rozlišují:

• vševědoucí vypravěč – má neomezené znalosti o událostech, zná nevyřčené myšlenky všech postav, zná minulost i budoucnost, události komentuje a hodnotí (například Vojna a mír Lva Tolstého);
• omezený vypravěč – je spojen s jednou nebo více vybranými postavami, na které se jeho znalosti omezují (například 1984 George Orwella).

Vypravěč a jeho úloha v románu

V závislosti na funkci, kterou vypravěč v díle plní, lze rozlišit 3 typy vypravěčů:

• vypravěč v první osobě – aktivní účastník děje, který vypráví ze své perspektivy;
• personální vypravěč – představuje příběh očima jedné postavy, která není vypravěčským subjektem (například Pýcha a předsudek Jane Austenové);
• auktoriální vypravěč – vypráví z perspektivy komentátora nebo pozorovatele, který se událostí neúčastní, ale komentuje je (například Anna Kareninová Lva Tolstého).

Další druhy vyprávění

Kromě základních typů vyprávění existují v prozaických textech také méně obvyklé formy, které autoři využívají.

Zajímavým postupem je například behaviorální vyprávění, které se omezuje na představení toho, co lze pozorovat zvenčí, bez pronikání do emocí hrdiny. Vypravěč tak objektivně popisuje gesta, promluvy a chování postav. S tímto stylem se setkáme například v povídce Sloni jako bílí koně Ernesta Hemingwaye.

V některých románech se používá také epistolární vyprávění, které spočívá v citování dopisů, deníků nebo jiných dokumentů. Takový text napsaný v první osobě pak provází čtenáře dějem díla. Tento typ se obvykle kombinuje s jiným druhem vyprávění, například v románu Utrpení mladého Werthera od Goetha.

Dalším typem může být kolektivní vyprávění, kdy příběh vypráví kolektivní subjekt („my“), například celá komunita nebo skupina postav, nikoli jediný vypravěč. Tento typ vyprávění se objevuje v knize My děti ze stanice Zoo Christiane F.

Zajímavou možností je také proud vědomí, který chaoticky zachycuje vnitřní myšlenky a emoce hrdiny, často bez jasné logiky a interpunkce, aby napodobil přirozený tok myšlenek. Objevuje se například v románu Ve Swannově kraji Marcela Prousta.

Který typ vyprávění zvolit?

U detektivních románů, v nichž je nutné představit události z různých perspektiv, se vyplatí zvolit vševědoucího vypravěče ve třetí osobě. V románech ze společenského prostředí, kde jsou důležitější emoce a myšlenky postav, může být lepší volbou vyprávění v první osobě nebo personální vypravěč.

Spisovatelé často nevolí jediný model vyprávění, ale kombinují několik typů v jednom díle a vytvářejí takzvaná smíšená vyprávění nebo používají vícehlasé vyprávění. Díky tomu lze příběh mnohem snadněji představit z různých perspektiv a zároveň si zachovat vlastní styl.